Povídky a příběhy životazajimavosti1.jpg

Něco o Andělích...

...snad tento příběh někomu pomůže o trošku zmenšit strach v srdci...

S kamarádkou Jarkou jsme jednou do měsíce jezdívaly z okresního města autem do velké Prahy do "školičky". Stalo se milou rutinou, že mě - nemajetnou a bez autíčka - vyzvedla ráno u domu a zpívajíc si jsme se v jejím "fáru" dostaly, kam chtěly, za pár desítek minut...

Tohle ráno, o kterém vám chci povídat, mě vzbudilo velmi nervózní, až protivnou. Bojovaly ve mě dva protichůdné pocity - nikam se mi nechtělo a zároveň hloupý pocit, že MUSÍM. Přítel, chtíc mi ulahodit, vzal termosku a říká: "Udělám Ti čajík, dobrý, horký, s citronkem, v poledne ho budeš mít akorát."

Nečekal chudák, že se na něj obořím: "Ne horkej, chci ho vlažnej, aby byl jen tak jako na tělo!" - a pak ještě trojí ujištění, že ho opravdu neudělal vroucí...

Zatroubení pod okny, žaludek jako na vodě, ale Jaruška zářivá jako Hvězdička, plná energie jako vždy...Nasedám a ptám se: "Ty, Jarko, neměly bychom se připoutat?"

Dostává se mi toho nejzářivějšího úsměvu, jakého je schopna jen Ona: "Hihi, ale my se nikdy nepoutáme!" - a už to svištíme stošedesát...

Žaludek udělá podivnou akrobacii a jen špitnu: "Jarko, neměla bys zpomalit? Zdá se mi, že namrzlo..."Né, není" - pořád s úsměvem Jaruška.

Ale to už vidím v protisměru autobus a bliká na nás. Míjíme ho, předjíždíme nějaké auto, ale ne...smýká to s námi směrem napravo, na tachometru stočtyřicet...

A v tu chvíli se "TO" stalo. Najednou se mé vnímání času natahuje a já mám možnost zhodnotit situaci: točí nás to doprava, je tam hluboký pankejt s divně ořezanými stromy, takové pahýly až metrdvacet (kdo to kdy viděl takhle řezat stromy), stojí tam nějaká auta, lidi a plechová budka autobusové zastávky - sečteno a podškrtnuto - mrtvé.

Podívám se nalevo: v protisměru nic, a čerstvě zorané pole...Sahám na volant: "Takhle ne!", řeknu ještě a jemně ho stáčím nalevo...trvá nekonečně dlouho, než se přiblížíme k poli...

"Sehni se a přikryj si oči!" - Někdo mi zavelí. Nepřemýšlím, pokládám ruce na chatrné brejličky a už mám hlavu na kolenou.To jsem zvědavá, jaké to bude, až se zaboříme?, bliká v hlavě myšlenka."Nestarej se, teď neruš!", osloví mě najednou vícero Hlasů. A najednou Je vnímám, je jich spousta a mají co dělat, mé myšlenky jsou na Ně silné, nemám chvíli myslet...(ale to se řekne - nemyslet)...boříme se do hlíny, vnímám to jako velmi měkký a příjemný pohyb, dostáváme se do rotace ve vzduchu...(jaké to bude, až dopadneme na střechu? - opět se nedaří nemyslet).

Je to, jako když Vás maminka s největší láskou pooomaaaluuu ukládá do peřinek.(Hm, tak to by šlo, a jaké to bude, až dopadneme na kolečka? Opět je zlobím myšlenkami). Je to taky takové heboučké a pomalé...

Auto máme v poli, už se netočíme, koukám na Jarku a zjišťuji, jestli je celá: "Klíční kost", říká Hlas, "a záda", ale je při vědomí, a tak jí pomáhám se odsunout, má vyražený dech, asi o volant, vyskakuji z auta, mávám na to srocení lidí a gestikulací naznačuji, aby si pospíšili. Štvou mě! Pohybují se jako ve zpomaleném filmu! Blbci! Co si myslí! Vracím se do auta sednout a nechápu...

Až ve chvíli, kdy se mladík naklání do okýnka a ptá se, jak jsme na tom, tak mu můžu konečně říct, že kamarádka blbě."A co vy? Já?" - zaměřuji pozornost na své tělo - jé, už mě nebolí zablokovaná kříž. "A jak vám je? Můžete chodit? Jo", vystupuji znovu z auta, cítím se báječně, jen...celé nohy mám mokré a termoska je rozbitá a v půli ohnutá do pravého úhlu... Kdyby ten čaj byl horký...

Bylo mi báječně ještě půl dne. S kamarádkou nás odvezla sanita do nemocnice a já ještě v poledne byla ve školičce a nevěděla jsem, jak sdělit nesdělitelné...jenom teď jsem se to pokusila napsat, pro Vás.

A Poučení? Pro Jarku, že má zpomalit to své závratné tempo žití, a pro mě odpověď na otázku, jestli jsou Andělé.

Povídání o tom, co vlastně není možné

Tento příběh je druhý z řady, kterým bych chtěla potěšit lidičky blízké mému srdci. Nemusíte mu věřit, ale opravdu se odehrál tak, jak to tady napíšu...

V dobách, kdy můj život byl tmavý a těžký až tak, že jsem fungovala téměř jako robot, stala se mi taková věc.

Šla jsem z práce směrem k domovu a jak bývalo mým zvykem, za chůze jsem si četla, tentokrát to byla kolibří knížečka - Otázky Milindovy.Kráčím a čtu.Najednou, zničehožnic jsem v obrovském třpytivém světle, je jako koule nebo sloup, všude kolem mne.Třu si oči, mhouřím, natahuji ruku a přehrabuji se v té zářivé svítící perleti, jsou to miliony malých zářivých bodů a kmitají sem a tam, vynořují se a zase mizí, mají všechny barvy a zároveň téměř žádnou, je to zlatistý chvějivý...

Divím se a hledám původ té záře.S údivem zjišťuji, že Já jsem To, co svítí a září, a kdyby jen to.Poté, co jsem rozdýchala prvotní překvapení, je tu ještě něco mnohem silnějšího - Obrovský a Nekonečný pocit Lásky a Dobra.

Míchají se ve mě různé pocity, jsem zalita slastí, a zářoveň stud, aby mě někdo neviděl, jak si tak drze a nepatřičně svítím.Naštěstí na ulici nikdo.Tak se sunu směrem k parku doufajíc, že nikoho nepotkám.Lidé žádní, ale něco se přece děje - z ulice se ke mně sbíhají kočky a psi - netušila jsem, že jich tu je tolik, přicházejí k mým nohám - a taky ptáci, co byli ukrytí v korunách stromoví, sedají si ke mně, stojím a prožívám s nimi Jednotu Dobra.Slyším psa u svých nohou, žádá - bolavá kůže....hladím ho a jiskřičky světla vstupují přes chlupy dovnitř.Po chvilce myšlenkou posílám zvířata - jděte domů, a ony váhavě a pomalu odlétají a odchází...

Jsem normální, jsem normální, říkám si a ve snaze po objektivním hodnocení má cesta vede místo domů ke dveřím kamarádky Šárky.Místo pozdravu na ní vyhrknu: "Koukej Šárko, já svítím!" Šárka v duchu rady - s bláznem se nepři, jen řekla :"Já nic nevidím", a aby se nedočkala dalších detailů, pozvala mě: "Pojď se podívat na morčátka."Bylo mi líto, že si nechce povídat o tom, co se mnou je.Tak jsem šla okukovat ty potvůrky."Toho si neber, ten je hrozný divoch", říká a ukazuje na jednoho.Když divoch přistál na mém srdci, přestal se hýbat,on i já jsme byli Jedno.Šárka říkala, "To není možné,co jsi s ním udělala?"

Lidé mě pak začali vyhledávat a říkali: mně jen stačí na Tebe pomyslet a je mi líp, když Tě vidím, hned se cítím klidněji, má bolest mizí...Tehdy jsem ale žila v nešťastném manželství, a tak každým konfliktem a hádkou to světlo sláblo a slábl i ten pocit Lásky a Dobra, časem fungoval přenos už jen při doteku.

Od té doby stále to světlo hledám a nacházím všude kolem.

Je v každém z nás, více nebo méně a vím, jací bychom mohli být - Všichni.

Pro všechny sestřičky a bratříčky...

Potkala jsem lidičky, pro které stojí za to napsat tyto opravdové příběhy z mého života. Jestli to pomůže třeba jedinému z Vás, bude to mít smysl...

...bylo to už dávno, přesto Vám chci tento příběh vyprávět.

V mém životě v té době nebylo moc hezkých věcí a snad i proto jsem musela do nemocnice.Přešla jsem příjmem a sestřička mě vedla do pokoje, který se měl stát mým azylem pro příští dny.Bílý pokoj, tři postele, vlevo od dveří nějaká babička, pod oknem vlevo hřmotná statná "samice" a ta poslední postýlka čekala na mne.Uložila jsem se, sestra s přísným pohledem zkontrolovala ledovou zátěž na mém břiše, zakázala vstávat a zmizela. .

Třetí den, to jsem pletla nějaký svetřík a soustředěně žmoulala hladce-obratce, najednou pocit, že někdo vstoupil do místnosti.Takový pocit, který máte, když na Vás někdo civí a vás to donutí ho vyhledat pohledem.Odlípla jsem oči od pletení a koukla na dveře.Nic."Asi někdo nakoukl a zmizel", pokouším se zaplašit pocit, že se v místnosti nachází dav lidí.Kouknu na statnou hospodskou, uhryzává tajně ze své čokolády a otáčí se mi zády.Ne, ten pocit není z ní.Upřu tedy pohled na vetchou stařenku u dveří.Najednou mám zvláštní dojem, že po ní jdou jakési "vlnky", od nohou nahoru, pomalu vlnka za vlnkou...Jak krásné je to, pozoruji to s nejhlubším zaujetím, tu průhlednost a zároveň ...cosi...jako... Co to vlastně vidím?????Po dlouhé chvíli mi tato myšlená otázka přerušila příjemné pokoukání.Naprosto jasný hlas mi odpovídá: "Ona umírá." V tu chvíli začínám jančit, když někdo umírá, musí se něco nějak zachraňovat, pomáhat...odhazuji ledové pytlíčky, vyskakuji z postele jako srnka a letím dlouhou chodbou až nakonec do sesterny."Honem, dělejte něco! Babička umírá!", vykřikuji a nutím odtrhnout sestru od bonboniéry a klevetění s nějakou kamarádkou.Naštvaně mě žene do postele, podstatné je, že jde, pomalu, ale jde."Jak to můžete vědět?", překvapuje mě otázkou."No, já...", v tu chvíli mi dochází, že nemůžu říct, že to vidím a že mi to někdo neviditelný řekl."No, ona špatně dýchá", zalžu.Už jsem v posteli a zjišťuji, že má výmluva s dýcháním je úplně mimo mísu - tak pravidelně, hluboce a hezky babka snad nikdy nedýchala. Sestra provádí kontrolu tepu a dechu, výhrůžně se na mě podívá a zakazuje mi vstávat.Pak odchází mlsat další bonbonky a novinky.

Pozoruji babičku - ano, dýchá pravidelně, ale ty "vlnky" od nohou jsou rychlejší a už jenom od kolen.Ptám se v duchu: Co mám dělat?Co mám dělat? A ten samý hlas mi tím nejkonějšivějším způsobem přímo do ucha říká: "Nic, to je v pořádku, přišel její čas..."

Aha, tak je to v pořádku, "Neboj babi, to je v pořádku", nevím, jestli uklidňuji sebe nebo tu starou paní, která je obklopená vlnící se září...Ta záře jakoby stoupá, zrychluje své vlnky a jakoby houstne, zlátne...Už jdou vlnky od pupíku nahoru a pořád zrychlují, pozoruji to představení, žmoulám v rukách přikrývku a jen si opakuji - neboj babi, to je v pořádku, přišel Tvůj čas, neboj...

Zároveň vnímám tu neuvěřitelně krásnou, slavnostní atmosféru v místnosti.Teď už vlnky dokážu vnímat jen jako chvění, nachvilku se rozzáří nad srdcem, jakoby zlatorůžová kopule...nádhera.A pak to jde rychle nahoru přes hlavu, lup - a už na ležícím těle nic nevidím...Ale najednou SLYŠÍM!!! Slyším tu babinku, jak mi říká - "Děkuji Ti děvenko, že jsi tady byla se mnou...a jé, Toník je tady, taky a Mařenka přišla, Maminko..."

...otáčím se směrem nahoru k vysokému nemocničnímu oknu a vidím zástupy lidí ve světle, nevidím je celé, jen jakoby od pasu nahoru.Co je ale ještě důležitější, já cítím neuvěřitelně krásný klid a mír.Cítím, jak bych ráda odešla s nima...Vnímám celým tělem tu nádheru...

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale najednou místnost jakoby zešedivěla, ztmavla, zneútulněla.Uvědomila jsem si, že mám úplně mokrý obličej od slz a v duši mír.Nemohla jsem ještě drahnou dobu nic dělat, jen prožívat tu chvíli.Až pak jsem poprosila hostinskou: "Prosím, dojděte pro sestru, je potřeba opatřit mrtvou."

Dalšími věcmi Vás nebudu zatěžovat, ale od té doby vím, že se se svými blízkými setkáme a to setkání je setkání milujících bytostí, bez výčitek a s tou největší láskou, jakou si jen dovedete představit.

Jak jsem zjistila, že jsem pacifistka

...Bylo mi šestnáct.Studovala jsem UMPRUMku a máma žila se svým druhým mužem.Z důvodů, které tady nechci rozmazávat, mě dotyčný pán nesnášel a zároveň se bál, abych moc "nemluvila". A ve smyslu - nejlepší obrana je útok, děsil denně ubohou mamku povídáním o mé zkaženosti, prodejnosti, promiskuitě, nepřizpůsobivosti a všeobecné nezvladatelnosti.Téměř denně vyvolával hádky a potyčky se slovy "Já té k....ě napravím hlavu..." Cítila jsem se pokaždé tak pošpiněná...Tehdy navečer, dělala jsem práci do školy - fixírkou jsem foukala různé barvičky a vykrývala je pečlivě šablonami.Aby jste byli v obraze - po celém pracovním stole byly rozložené různé těžké předměty, kameny, závaží...A už je to tu zase, já to snad nedodělám, opět otčím vykřikuje všechny ty nechutnosti, cpe se ke mně do pokojíčku.Bráním se: "vypadnětě odsud!" Máma ho tahá zezadu a říká, "Nech ji, je hloupá", on však už vidí rudě a já nemám kam ustoupit, pokojík je jako dlaň, klepu se a ječím jak pominutá: "VYPADNĚTE NEBO VÁS ZABIJU!!!", před očima už jen zatmění, v ruce obrovský kámen, napřahuji se, stačí jen rozevřít prsty a... ...najednou se to stalo: "OPRAVDU BY JSI BYLA SCHOPNA ZABÍT???" Naprosto jasný a naléhavý hlas položil otázku.Čas se nesmírně zpomalil, najednou mám tolik času si uvědomit vše kolem, mámu a bratříčka, jak dělají kulisu tomu hrůznému divadlu, vnímám, že opravdu stačí povolit prsty a trajektorie šutru neomylně zasáhne tu zlomyslnou hlavu...a taky NUTNOST odpovědět na tu naléhavou otázku.To, že nevidím TOHO, kdo se ptá, mi nepřijde moc divné, cítím tu AUTORITU a zárověň naprostou svobodu mého rozhodnutí..."Ne, nejsem schopna zabít", to je má odpověď, ruka klesá, duší se rozprostírá obrovský klid a mír, nad tím vším, překvapení Jak a Kdo nebo Co mi darovalo tolik času na rozmyšlenou?Čas opět "naskočil", už klidným hlasem prosím maminku, ať ho odvede, a že se nechci hádat, ať se nezlobí.Pracovat ale už nedokážu, ležím na posteli a vnímám důsledky svého rozhodnutí.Nejen pro tento okamžik, ale pro všechny další chvíle - i pro kouli z branné výchovy, kde jsem odmítla dělit války na spravedlivé a nespravedlivé, i pro výsměch kde logika všech okolo říkala - no jo, ale když bude válka a bude někdo stát proti tobě - když ho nezabiješ, zabije on Tebe???Říkám, tak jo, klidně.Mám to jednou pro vždy vyřešené. Jen doufám, že nás je takových víc a jednou, snad, odmítnou zabíjet všichni...Poučení???Za všechna rozhodnutí v životě si můžeme sami, ve skutečnosti není nic, co by nás mohlo donutit dělat něco, co je proti našemu přesvědčení.

Jak poznat Anděly v lidských tělech

Poslední dobou se mi dějí neuvěřitelné věci.I když se to předtím tak moc nezdálo, tento svět je plný kouzelných náhod, příběhů, událostí - a Andělů v lidských tělech...A o nich chci napsat...

Čím více na nás útočí ze všech stran mámení materialistického přístupu a šílenství
spotřeby vyšroubované na maximum, tím více a lépe se na jeho pozadí dá poznat a vnímat i opak - protipól - Učení andělských bytostí.Stačí se ztišit, zklidnit svá chtění a stát se citlivým pozorovatelem přes srdce.Jakmile to uděláme, zjistíme, že náš svět je plný Andělů, i když to tak nevypadá, Andělů, co přišli mezi nás, abychom se rozpoměli na Lásku.
Nenechte se zmást tím, že se narodili jako děti a vyrůstali v lidských rodinách, také pozapoměli na svou andělskou podstatu i na své předsevzetí - půjčit lidem křídla a pozvat je na cestu Bytí v radosti a lásce.Přesto mají typické znaky, podle kterých je poznáte.Předně - nesnáší násilí v jakékoli podobě; nejsou schopni se na něj dívat a už vůbec ne se na něm podílet.Necítí se dobře ve velké a hlučné společnosti a vůbec nemají rádi křik, hádky a randál - dělá se jim fyzicky nevolno a jejich citlivá duše velmi trpí.
Většinou mají potíže ztotožnit se se svým fyzickým já, se svou tělesnou schránkou, mají často pocit, že má příliš nedostatků a chyb, a vnímají ji jako cosi cizího, co je omezuje.Často jsou klienty psychologických poraden a psychiatrických ambulancí - ty jsou plné Andělů, co se snaží rozpomenout na svou Pravou Podstatu...
Tím, že mají v sobě hluboce zakořeněnou touhu být pro lidi "Světlem" - být v něčem dokonalý a obdivuhodný, být někým, koho stojí zato Následovat, se vhání na velmi těžkou a bolavou cestu Sebepopírání a trápení.Jsou schopni o sobě pochybovat tak moc, že když nenajdou smysl své existence, myslí na smrt.

Přesto, pokud máte to štěstí pobývat v přítomnosti nějakého takového Anděla a ztišíte se, začnou se vám dít neuvěřitelné věci.Ony nás totiž Andělské bytosti ovlivňují už jen tím, že jsou.Nejdříve Vás třeba zaujmou jen hloubkou pohledu nebo svým mlčením.Pokud s nimi budete delší dobu osamotě, nebo jen v malé společnosti lidí, které On-Ona zná, začne do Vás vstupovat zvláštní klid a radost, nebo možná právě naopak - řekne dvě tři slova a Vy budete mít pocit, že vyvolaly bouři a zní přímo uprostřed vašeho těla, mysli, srdce a že vám třeba běhá po těle husí kůže...
Andělé neradi plýtvají slovy, a když nějaké použijí, má velkou váhu a hluboký smysl.Také mají velmi zvláštní smysl pro humor.Pro laskavý humor :-) Pokud se takový Anděl stane Vaším přítelem, vězte, že ve vašem životě nastal čas změn, někdy možná až překotných.Nebojte se, vše, co má nějakou cenu a smysl, zůstane.
Takový Anděl Vás nikdy k ničemu nebude nutit, nikdy Vás neodsoudí a vždy Vám bude přát jen to nejlepší pro Vás.
Možná poznáte Anděla ve svém okolí podle toho, jak Vám podá ruku.Pocítíte to podání ruky, jako by Vás obejmul někdo, kdo Vás má moc rád...Projede Vámi vlna tepla a zaleje pocit zvláštního bezpečí.

Pokud tedy poznáváte někoho, na koho se tento popis hodí, radujte se - znáte Anděla.Nevadí, že není třeba společensky úspěšný, nebo že třeba nevypadá jako z módního časopisu.Buďte na něj laskaví a hodní, řekněte mu, jak jste moc rádi, že jej znáte, a jak je Vám s ním dobře.Potřebuje to slyšet, protože Andělé v lidských tělech si většinou vůbec nevěří a pochybují o sobě.Bude šťastný a štěstí lidí je naplňováním jejich andělského úkolu.Naplní Váš život zázračnými náhodami, naučí Vás neodsuzovat a vidět i v tom zlém dobré jádro, radovat se z maličkostí až bude úplně nenápadně a nepozorovaně Vaše duše lehká, lehounká...To vám Váš Anděl v těle dal křídla...

Dovětek: Poznali jste se v tom popisu sami? To je dobře...
Protože jsem to vlastně psala pro Vás
Děkuji, že jste mezi námi.